Plemeno je stejně jako peruánský paso španělského původu, ale značně ovlivněno arabem. Původně se chovalo v Karibské oblasti, hlavně na Portoriku, odkud se rozšířilo do Kolumbie, Ekvádoru a Peru a později i do USA.

Je to ušlechtilý, silný, ale velmi úhledný, asi 145 cm vysoký kůň. Malou hlavu se štičím profilem nese vysoko, má výrazné oči, špičaté vztyčené uši a vyniká souladnou stavbou. Má svalnatý trup s krátkým hřbetem a bezvadné suché nohy s krátkými holeněmi a velmi tvrdým kopytem. Povoleny jsou všechny barvy včetně strakáčů. Pas ofino má neobyčejně příjemnou povahu. Tento vynikající mimochodník se často předvádí na exhibicích, zvláště v USA. Prakticky se využívá jako skvělý jezdecký kůň k rekreačnímu ježdění a k turistice na koni.

Jeho domov je ve vápencovém pohoří mezi Paříží a Le Mans, v kraji Perche. Nejstarším základem chovu byli koně normanští, brzy zušlechtěni arabskou krví. Využití arabských koní v chovu percheronů se datuje již od středověku, takže mnohé znaky se obdivuhodně upevnily.

Díky tomu je tento největší a nejtěžší kůň světa neobyčejně elegantní a úhledný, má vynikající chody, je aktivní, inteligentní a učenlivý, snadno ovladatelný. Proto také patří k nejoblíbenějším těžkým plemenům a chová se po celém světě. Zároveň se používá k zlepšení vlastností jiných chladnokrevníků. Největší z percheronů, Dr. Le Geer, měřil v kohoutku 213 cm a vážil 1372 kg. I průměrný kůň však měří nejméně 162 cm, hřebci bývají nejméně 170 cm vysocí. Mohutný svalnatý kůň s neobyčejně silnou louplou zádí a mocnými bedry nesou středně dlouhé, svalnaté nohy s bezvadnými klouby a se středně velkými, tvrdými kopyty. Rousy nemá. Dlouhý, pěkně klenutý krk má výrazný hřeben a zvlněnou, dosti hustou hřívu. Poměrně malá hlava je ušlechtilá, s širokým čelem, velkýma, poněkud vystouplýma očima a jemnýma, dlouhýma ušima. Profil je rovný, nozdry široké, rozevřené, nos plochý. Plec je dosti strmá, hrudník hluboký, hřeb krátký a ocas poměrně vysoko nasazený. Nejoblíbenější jsou bělouši, zejména jablečňáci, a také vraníci. Podle francouzského standardu jsou však povoleni i hnědáci, ryzáci nebo koně se smíšenou srstí. Percheron je neobyčejně silný tažný kůň, schopný zvládat největší náklady. Díky své inteligenci se hodí pro každou práci. Své výborné chody přenáší na potomstvo, Takže křížen s plnokrevníky dává vynikající jezdecké koně do těžkého terénu. Uplatní se i při reprezentaci.

Jeho původ e odvozuje přímo od koní, které do Peru dovezl r. 1532 španělský conquistador Francisco Pizzaro. Cestovní koně španělského původu se vyznačovali mimochodem a tento krok spolu s vysokou akcí noh se u tohoto plemene v Americe dochoval dodnes, ač v Evropě zanikl. Paso je mnohem ušlechtilejší než ostatní kreolští koníci, má asi 75% berberské a 25% andaluské krve. Přesto se v odlišných podmínkách značně změnil, takže představuje skutečně svébytné plemeno. Na rozdíl od ostatních kreolských koní, kteří se nezřídka chovají polodivoce, je chov pasa přísně výběrový.

Paso je v kohoutku 142 - 155 cm vysoký a má poměrně krátké, silné a bezvadné nohy s výjimečně dobrými spěnkami. Hluboký tru je svalnatý, hrudník velmi prostorný, plec neobyčejně silná, záď kulatá, výborně osvalená; hlezenní kloub je dlouhý a dokonale stavěný, Klouby jsou velmi pružné a kopyta tvrdá. Jemná hříva a ohon jsou dosti bohaté a často zvlněné, srsti ryzáci. Nejdůležitějším znakem plemene je zvláštní druh jinochodu, zvaný paso. Přední nohy "plavou", tj. mírně rozmetají, silné zadní nohy dělají díky mocnému odrazu velmi dlouhé kroky. Jízda na mimochodníkovi je neobyčejně plynulá a příjemná. Rozlišuje se paso corto (pomalý cestovní chod), paso largo (rychlý, prodloužený) a reprezentační pas ofino. Paso je jezdecký kůň mimořádných kvalit. Nerad cválá, ale svým mimochodem rychle urazí velké vzdálenosti. Je neobyčejně vytrvalý a jezdec se na něm vůbec neunaví. Je také inteligentní a snadno ovladatelný.

Pinto

Jako většina plemen s nejednotně zbarvenou srstí je i pinto, anglicky Paint horse, česky strakáč, potomek španělských koní. V 16. století se jeho předkové dostali do Severní i Jižní Ameriky a tam se v různých oblastech rozvíjeli rozdílnými směry. Strakáč se ovšem vyskytuje i v jiných světadílech, ale právě jen v Americe se pintové, koně rozmanitého původu i typu, které spojuje jen zbarvení, stali uznávaným plemenem. Dokázala to americká organizace Pinto Horse, založená r. 1956, a trvalo jí to jen sedm let. Konkurenční organizace Paint Horse Association má sídlo v Texasu. Nejzanícenějšími chovateli strakáčů byli od počátku indiáni.

Pinto může mít libovolnou výšku, může být lehký, elegantní, ale i těžší, svalnatý, aby obstál terénu. Jeho hlava se může podobat hlavě plnokrevníka, araba nebo poníka, stále je to pinto. Důraz se klade na dokonalé nohy, bezvadné chody, zvláště mimochod, na řídký ohon a hřívu a na celkovou souladnost. Pinto Horse Association uznává čtyři typy - dobytkářského pinta, huntera, pinta pro rekreační jízdu a jezdeckého pinta pro soutěže či dostihy. Největší z nich je hunter (lovecký kůň). Nejdůležitějším znakem pinta je zbarvení, a to nejen srsti. Pinto může mít i každé oko jiné barvy a také kopyta rozdílných barev. I povaha může být velmi různá. Indiáni dávali pintům přednost z praktických důvodů, nebyli v krajině tak nápadní jako jednobarevní koně. Dnes je to kůň reprezentační, i když se využívá také k práci. Žádaný je pro westernové a rekreační ježdění.

Pottok

Potomek původních keltských koníků se chová polodivoce v hornatých částech Baskicka, na pomezí Francie a Španělska. Původně to byl neušlechtilý, ale velmi vytrvalý a všestranně použitelný poník. V posledním století se křížil s araby a velšskými pony typu B, takže vzniklo víc typů. Původní pottok je už vzácný.

Podobá se poněkud lehčímu shetlandovi, je 112 až 132 cm vysoký, má bohatou hřívu a ohon, ale hladkou srst a na nohách jen malý, chudý rous. Zbarvení je černé nebo hnědé, někdy strakaté (piebald). Větším typem je double, měřící 124 až 144 cm, vhodný k jízdě. Původní pottok sloužil hlavně jako jízdní kůň do horských terénů.