Shetlandský pony
Považuje se za potomka tundrovitých severských koní, kteří na počátku holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před 3000 lety dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě; jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století př. n. l. Odtud se později rozšířil do celého světa.
Shetlandský pony měří v kohoutku 81 až 102 cm. Nepříliš ušlechtilá hlava má zpravidla rovný profil, krátký krk je vysoko nasazený, svalnatý, u hřebců zdobený silným tukovým hřebenem. I hřbet je krátký, bedra jsou velmi svalnatá, ocas nízko nasazený. Krátké nohy jsou silné, obvod předních holení bývá 17 až 18 cm. Hluboká a široká hruď má nápadně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší. Je mohutný, kostnatý, velmi zdravý a vytrvalý; k poměru ke svým rozměrům patří k nejsilnějším koním. Má velmi hustou hřívu a ocas, mohutnou kštici a srst v létě hladkou a tvrdou, v zimě dlouhou, s hustou podsadou. Bývá nejčastěji černý nebo černobíle či hnědobíle strakatý, ale běžní jsou i hnědáci a ryzáci. Je dlouhověký, plodný a velmi skromný. Jeho malé rozměry umožnily využití všude tam, kde velcí koně neobstáli - v dolech, na vinicích apod. Je bystrý, výkonný, i když poněkud hůře ovladatelný. Sloužil jako soumar, nosič i jízdní kůň a osvědčil se i v tahu. Je cirkusovou hvězdou a oblíbeným jezdeckým koněm pro děti.
Shirský kůň
Spolu s francouzským peršeronem je to největší a nejtěžší plemeno koně. Považuje se za potomka středověkého válečného koně tzv. Great Horse; v rodokmenu má rovněž těžké vlámské koně a černé frísy. Zakladatelem chovu byl hřebec Packington Blind Horse, a to v letech 1755 až 1770. Plemenná kniha byla založena až v r. 1878. Jméno shire dostal kůň ještě později, až v r. 1884. Je odvozeno od názvu hrabství (shire), choval se totiž v Lincolnu, Leicestru, Staffordu a v Derby, hrabstvích ve střední Anglii.
Shire je vysoký 162 až 172 cm a může vážit až 1020 až 1220 kg. Je mohutně stavěný, obvod jeho holení je 28 až 30 cm, obvod hrudníku může dosáhnout až 240 cm. Přiměřeně velká hlava má mírný klabonos, široké čelo, velké oči a malé pohyblivé uši. Krk je poměrně dlouhý, pěkně klenutý, s mohutným hřebenem, zvláště u hřebců. Široká plec je šikmá, hřbet svalnatý, záď silná. Také nohy jsou velmi pevné, s dobrými klouby. Kopyta jsou velká, plochá, ale pevná, hedvábné rousy na nohách jsou neobyčejně bohaté, dlouhé, většinou bílé. Vyžadují pečlivou údržbu. Tradičně nejoblíbenější jsou vraníci, hojní hnědáci, bělouši jsou vzácní. Vždy se vyžadují bílé znaky na dolní polovině nohou a na hlavě. Shire je vynikající tahoun, sám lehce utáhne pět tun; pár shirů na výstavě Wembley málem ztrhal dynamometr. Výšku a kvalitu chodů moderních shirských koní ovlivnili plnokrevníci, proto je toto plemeno považováno za reprezentační. Díky shirům je rozvoz piva senzací. V běžné dopravě a v zemědělství se používají zřídka. V kontinentální Evropě jsou vzácní.
Starokladrubský kůň / Kladrubský bělouš
Nejstarší plemeno vyšlechtěné v Čechách
vzniklo v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Hřebčín založil
roku 1579 Rudolf II. Základem chovu se staly domácí klisny,
kryté dovezenými hřebci španělského a neapolského původu.
Na počátku se chovali koně různých barev, dokonce i izabely,
myšáci a hnědáci. Brzy se však ustálily dvě barvy, dnes
jedině přípustné, bílá a černá. Nejstarší chovatelské
záznamy se ztratily při požáru hřebčína, proto se za oficiálního
zakladatele chovu bílých kladrubáků považuje hřebec
Generale, narozený r. 1787 v Kopčanech.
Kladrubák patří k nejtěžším teplokrevníkům. Je blízký
lipicánům, s nimiž měl společné předky, ale je mohutnější.
V kohoutku měří 175-180 cm, hruď má v obvodu asi 250 cm,
holeň 22-23 cm. Hmotnost přesahuje 700 kg. Těžká hlava má
typický klabonos, oči jsou velké a výrazné. Na mohutném
trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně
nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná
nebo mírně skloněná. Silné nohy mají krátké, někdy strmější
spěnky a dobře tvarovaná kopyta. Kladrubák vyniká vznosným,
dost vysokým reprezentačním chodem. Je to odolný, dlouhověký
a plodný kůň s učenlivou povahou. Dospívá později, ale je
výkonný, vytrvalý a pracuje až do stáří. Cílem chovu bylo
získat pro císařský dvůr těžké kočárové koně. Ochotně
pracuje i v těžším tahu, hodí se k jízdě, osvědčil se
v armádě jako kyrysnický kůň. Dnes je prohlášen za národní
kulturní památku.
Kladrubský vraník vznikl současně s běloušem, zdědil však víc vlastností po neapolských předcích, takže se jeví méně ušlechtilý. Vraníci měli dvě linie, Sacramoso a Napoleone. Zakladatel Sacramoso se narodil r. 1799, Napoleone r. 1845. Kladrubský vraník málem vyhynul, zbytky přežily 2. světovou válku v Průhonicích u prahy. po válce bylo plemeno zrekonstruováno ve Slatiňanech. Kladrubští vraníci jsou méně robustní a majíještě výraznější klabonos. Jejich dokonale černá srst má vysoký lesk, žádné bílé znaky nejsou přípustné. Chody jsou méně okázalé než u běloušů, nižší. Původně kladrubští vraníci sloužili jako karosiéři pro vysoké duchovenstvo. Jsou však všestranní, vhodní i pod sedlo.
Suffolkský kůň
Nejstarší z britských chladnokrevných plemen, suffolk punch, pochází ze staroanglických, převážně norfolkských těžkých koní, dnes již vymizelých. Na jeho vzniku měl účast i těžký vlámský klusák, dovážený do Anglie již v 16. století. První zmínka o suffolkovi je z r. 1506, prošlechtěn byl v 18. a 19. století. Všichni suffolkové jsou ryzáci jako jejich předkové Blakes Farmer (nar. 1760) a Thomas Crip's Horse (nar. 1768); všichni čistokrevní suffolkové je mají v rodokmenu.
Suffolk je mohutný, 162 - 165 cm vysoký kůň. Hlava je dost velká a má rovný profil nebo mírný klabonos, široké čelo a krátké uši. Poměrně krátký svalnatý krk s tukovým hřebenem je vzorně nasazen na hlubokém, sudovitém trupu. Mohutná plec je nízká, kohoutek plochý, obvod hrudi přesahuje 2 m. Víc než na míry se klade důraz na soulad postavy. Nohy jsou čisté, pevné, spěnky šikmé, holeň krátká, v obvodu měří přes 25 cm. Poměrně malá kopyta mají tvrdou rohovinu. Typická je velmi silná záď s "širokým rozchodem", zadní nohy musejí došlapovat do řádku, tj. ve vzdálenosti 9 palců (asi 23 cm) od sebe. Povoleno je celkem 7 odstínů ryzé barvy - červená, zlatá, měděná, játrová, žlutá, světlá a tmavá. Bílé znaky jsou nežádoucí, smí být jen malá bílá hvězda nebo pruh na čele. Hříva a ocas jsou dlouhé, ale nestříhají se, zpravidla se zaplétají. Pro výstavy a slavnostní příležitosti se zdobí stužkami a střapečky. Na nohách je jen krátký rous na patkách. Velmi silný, pracovitý, spolehlivý, inteligentní a dlouhověký kůň.
klabonos
(Máca, 19. 2. 2007 18:30)